4.11.2016 to byl přesně rok, co jsem se od tety Krysáruc z Mrákova naučila třásnit šátky. Ono šití krojů není jenom o tom šití. Kroj je vysoce dekorativní záležitost, s níž se pojí mnoho dalších textilních dovedností, zvláště co se týče jeho zdobení. A jednou z nich je právě třásnění šátků.
Šátky lze otřásnit více způsoby, ale ten nejhezčí a zároveň nejnáročnější už dnes málokdo ovládá. A možná jedinou a donedávna poslední dosud žijící nositelkou této tradice byla paní Vondrovicová (po chalupě řečená teta Krysáruc), která ještě pamatuje proslulé sestry Bílkovi. Aby tahle krásná dovednost nezanikla, a tradice byla předána dál a taky proto, že jsme to chtěly umět, jsme si ty přástky zorganizovaly. Přástky, které se konaly po mnoha a mnoha letech. Společenská událost, která se odehrávala především v zimě a při níž se scházely celé rodiny vždy u někoho v chalupě k domácím pracem. Přichystalo se nějaké občerstvení a draní peří, předení, třásnění nebo vyšívání mohlo začít. Na přástkách se zpívalo, vyprávěly se příběhy i drby, a pro pubertální mládež byly vynikající příležitostí k randění tzv. pod dozorem. Tradice již vymizelá, nicméně krásná a romantická. Alespoň v mých představách.
Teta všechny příchozí uchazečky o vzdělání s radostí přivítala a speciálně mě si změřila doslova rentgenovým pohledem. Nikdy předtím mě neviděla a přece si jen tak někoho nepustí do chalupy, navíc když jsem nahlásila, že jsem z Domažlic, byla jsem okamžitě podezřelá. Nicméně jsem byla přijata. A teta nás učila třásnit šátky nádhernou a složitou dekorativní technikou, kdy se z třásní pletou tzv. zuby. Je to způsob, který vyžaduje trpělivost, pečlivost a hbité prsty. Šly nám z toho oči šejdrem, prsty se nám pletly a třásně taky, ale nakonec jsme se to naučily. A teta při tom vyprávěla, jak se učila u Bílkových, jak se scházeli na přástky s Jindřichem Jindřichem a jak si psal s Destinovou a o Mance Římance, a nebyla k zastavení, že jsme málem neodešly. A kdybychom neodešly, sedíme tam asi dodnes.
Nicméně díky ní je těch, které to umí o trochu víc. 🙂
Jedno z nejkrásnějších povídání. Moc a moc Vám děkuji! Nejsem domažlická, ale můj strýc ano a ten mě učil poznávat. Mnoho let jsem trávila jako mrňavá, větší i největší
v Újezdě sv. Kříže. Do Domažlic nedaleko a všechno začalo třeba i ve vláčku motoráčku- nejen povídání s posloucháním, ale i kroje, třebas i obyčejné, denní. Tolik krásy nikdo už jen tak neuvidí. Byla jsem pubertální holka a stejně mně to hnalo k slzám… Díky- b.